Co mě naučilo potápění? Nepropadat panice!

Znáte ten pocit, kdy je vše relativně v pohodě nebo spíte, a najednou vás přepadne nebo probudí myšlenka typu Spočítal jsem správně lhůtu k odvolání?! nebo Odeslal jsem podání na správný soud?!, Nezapomněl jsem na nějaké jednání?!, Zažaloval jsem správný subjekt?! Není nárok promlčený?! Áááá. Následuje zrychlený tep, bušení srdce, mělký dech, orosené čelo. Je to tady – PANIKA.

Většinou pak následuje chaotické jednání, nervozita a pocit neklidu, a to až do doby, než se ujistíme, že je vše v pořádku. Jenže ta doba může být nekonečně dlouhá. Mezitím můžeme přijít o drahocenný čas spánku, nejsme schopni se soustředit, nevnímáme svoje okolí.

Když mě nedávno opět taková panika přepadla, vzpomněla jsem si, že jsem stejný panický stav již zažila, ale úplně v jiné situaci. Bylo to 20 metrů pod vodou.

Tenkrát jsem se potápěla v Indickém oceánu na Rodriguesu. Hned na začátku ponoru měl můj buddy (při potápění je třeba být ve dvojici s dalším potápěčem, kterému se říká buddy) problém s profouknutím uší. Než svůj problém vyřešil, zbytek skupiny už byl pryč. Plavali jsem tedy směrem, kde jsme předpokládali, že skupina odplula. A najednou to přišlo, přepadla mě panika, strašák všech potápěčů.

Zryhlil se mi tep, začala jsem mělce a rychle dýchat, měla jsem šílenou potřebu dostat se na hladinu a nadechnout se. Jenže buddy byl přede mnou, vůbec by nezaregistroval, že jsem odplula pryč. Navíc, kdybych se chtěla dostat z 20 metrů hned na hladinu, koledovala bych si o jistou dekompresní nemoc.

Naštěstí jsem byla schopna použít hlavu a uvědomit si rizika, která mi hrozí. Snažila jsem se vzpomenout, co radí příručky potápění. Zastavit se, nejlépe se chytnout něčeho pevného a pomalu dýchat. Když má paniku jiný potápěč, je dokonce dobré mu rukou ukazovat pomalý rytmus dýchání. Nááádech, výýýdech. A dýchat takto vědomě tak dlouho, až se dýchání zklidní. Teprve potom je možné pokračovat v ponoru.

Protože jsem v tu chvíli neviděla kolem sebe nic jiného než vodu, sestoupila jsem níž, až jsem spatřila dno, kde čekal zbytek skupiny. Mě však zajímal velký kámen, ke kterému jsem připlula, chytla jsem se ho a začala vědomě zhluboka dýchat, dokud jsem se neuklidnila. Zbytek ponoru jsem si už jenom užívala.

Panika na souši určitě nemůže mít tak fatální následky jako panika ve vodě, ale dokáže pěkně pozlobit.

Když vás tedy příště přepadne panika, zkuste se zastavit, něčeho se chytnout (uzemnit se) a zhluboka dýchat. Klidně si pomáhejte rukou, kterou naznačte pomalý rytmus dýchání. Takto vědomě dýchejte tak dlouho, dokud se neuklidníte. Teprve potom v klidu jednejte.

Kontrolované dýchání je jedna z technik k budování odolnosti vůči stresu. Existuje několik způsobů dýchání, ať už uklidňující nebo aktivující. O technikách dýchání bude jiný článek. Jedno mé oblíbené dechové cvičení jsem zařadila do svého eBooku – Jak si budovat odolnost vůči stresu v advokacii pomocí mikropřestávek.